Volba
13. 6. 2007
VOLBA
Pomalu, zmoženě se vlečeš na své poslední cestě. Je to cesta k dalšímu, lepšímu životu. Od samého počátku je však jiná, než jsi očekával.Nejdeš s radostí, nýbrž se zármutkem. Nejdeš nadšeně, ale máš strach. Nekráčíš po schodech do nebe leč udusáváš rozměklou hlínu v tmavém lese, na jehož konci není očekávaný ráj. Místo edénu spatříš kamenný most vedoucí ke strašidelnému hradu. „Tohle přeci není ráj“ pomyslíš si. Ačkoliv jsi celý život prožil podle pravidel světské morálky, stále ti zní hlavou: „někde se musela stát chyba, někde se musel stát chyba.“ Nevíš ale kde se stala. S přibližováním se k mostu zaslechneš zvuky. Slyšíš je zcela zřetelně. Odkud vycházejí nevíš, a tak kráčíš dál. Ta zvědavost tě láká, ale zároveň děsí. Dochází ti, že ten, kdo zvuky vydává, musí neskutečně trpět. Nekonečná bolest z těchto zvuků přímo čiší. A tak konečně vkročíš na most. Nemáš ani sílu se otočit. Pouze hledíš před sebe, kde je stále ten hrad. Přesně takový, jaký jsi při pozemském životě viděl v těch nejstrašidelnějších hororech. Jeho vrcholky jsou mlhou zahaleny a ty se mu váhavým krokem přibližuješ. Zvuky. Křik. Ten hrozný křik. Máš pocit, že ti to utrpení zastoupené řvaním roztrhne bubínky. Ze zvědavosti se tedy nakloníš přes zábradlí. Ihned je ti jasné odkud ty hrozné nářky smrti pochází. Dole je to jedna velká mučírna. V propadlišti pod mostem vidíš jeden mučící přístroj vedle druhého. Bolestí znetvořené postavy na nich připevněné vydávají ony hrozivé zkřeky. Jeden mučící nástroj je prázdný, jakoby pro tebe určený. „To není možné,“ probleskne ti hlavou a se strachem, svírajícím ti celé tělo odvrátíš zrak od té hrůzy. S téměř smrtelnou ztuhlostí pokračuješ vrávoravým krokem k hradu. Ta cesta, doprovázená smrtelným křikem mučených, se ti zdá jako věčnost. Po nekonečné době se octneš před těžkými ocelovými vraty hradu. Přemýšlíš. Nevíš co máš dělat. Nakonec pomalu zvedáš ruku s úmyslem zaklepat. Než se k tomu dostaneš, vrata se samy otevřou. Z toho co spatříš tě jímá tak nekonečná hrůza, že nejsi schopen ani zařvat. Přímo před tebou stojí stvoření nejstrašidelnější jaké jsi kdy viděl. Mrtvolně bílý obličej, krví podlité oči, jak uhel černé vlasy, upíří zuby 2X více než ty vysoké postavy tě téměř zbaví smyslů. Místo prstů drápy, místo rukou srst, na ramenou přehozený černý plášť, černé kalhoty, stejně jako boty. Sotva stojíš. „Vítej v království temnoty!“ promluví na tebe. „Neboj se a pojď mezi nás. Jestliže odmítneš, cesty zpátky není, víš kde skončíš.“ S šibalským úsměvem se nahne směrem k mučírně pod mostem. „Vždyť já šel do ráje!!“ chce se ti křičet. Hrdlo máš strachem svázáno. Nevydáš ani hlásku. „Uteču,“ napadne tě. Z posledních sil se otočíš a s hrůzou, která tě jen taktak neporazí zjistíš, že les, ze kterého jsi přišel, prostě není. Stvůra, jež tě uvítala, se začíná smát. Ty se k ní opět otočíš, a jí je hned jasné, že jsi další z těch, kteří namísto aby se aspoň jednou přiznali k hříchu, budou trpět. I když jsi za svůj život mnohokrát zhřešil a ublížil, myslíš si, že prostým žadoněním u boha se tyto činy smažou. Jak naivní! Slyšíš smích. Ten strašidelný smích. Stále sílí, když v tom se najednou začnou zavírat vrata hradu. Před jejich úplným zavřením k tobě ona postava se sarkastickým výrazem prohodí: „vybral sis skvěle, hahaha.“ Sice tlumeně, ale stále ten, téměř k šílenosti přivádějící, smích slyšíš, i přes zavřené dveře. S úzkostí znemožňující ti jakýkoliv pohyb čekáš co bude dál. Zaslechneš mávání křídel. Než se stihneš otočit, popadne tě za ramena obrovský netopýr a nese tě vstříc mučírně. Víš, že tam dole na tebe čeká ten prázdný mučící přístroj. Strach z bolesti ti nedovoluje dýchat. Chceš se nadechnout, ale nejde to. Zkoušíš to stále častěji, ale se stejným výsledkem. Netopýr tě pohodí na zem. Tvé oči jsou již bez života a pouze se v nich odráží obraz vrat zavřeného hradu.
