Čirou náhodou se mi do ruky dostaly opravdu 2 zajímavé básničky...dokazující jak sou křesŤani skvělí básnici8-)
Jan Vančura a jeho příhoda
Jan Vančura ctnostný panic,
jenž by s holkou nešel za nic,
Nevěděl, že ženská ďoura
je stvořena pro pinďoura.
Jedenkrát zašel k lesu,
natrhat si trochu vřesu,
trochu vřesu, trochu jmelí,
poslechnout si bzukot včely.
Do trávy si pěkně sedl,
modré oči k nebi zvedl,
když tu náhle – kde se vzala,
lesníkova Máňa stála.
Zamračil se, oči sklopil,
ihned se ze země vzchopil,
neboť jemu vypravoval ve vsi starý Havrda,
že si lesníkova Máňa tuze ráda zamrdá.
Zasmála se Mařena,
by vše k tomu stvořena.
Neutíkej, počkej chvilku,
přeřízni mě – nač máš pilku.
Ráda bych si s tebou šoupla,
a hned si mu v cestu stoupla.
Zase used – ona taky,
nedělajíc žádné fraky,
blúzku strhla – kypré kozy,
které v rukou měli mnozí,
ukázala Vančurovi –
to byl pro něho svět nový.
Utéct chtěl a v tváři ruměl,
v údivu na kozy čuměl
a teď teprv koukej dobře:
dole – když se sundá,
tenhle žlábek – to je kunda.
Jan Vančura ctnostný panic,
jenž by s holkou nešel za nic
zahodí kytičku máku
a podrbal se na čuráku
Za ruku ho Mařka vzala,
na tu svoji kundu dala,
on jí svíral – mačkal v dlani,
potom prdel – nožky laní,
lízal její kozy obě –
za prdel ji přitáh k sobě.
V Mařeně se vášeň hnula,
hned mu gatě rozepnula.
Ať jich měla v rukách na sto,
takový tu nebyl často;
a ty koule – hledět mílo,
každá váží nejmíň kilo,
vejce byly jako pštrosí –
kdo takový pytel nosí.
Jan Vančura ctnostný panic,
jenž by s holkou nešel za nic,
ztratil ho tam v délce celé,
že ji sklouz až do prdele.
Mařka však se nelekla,
kundu stiskla jak vzteklá,
a propletené jejich údy,
vyrývaly hlínu z půdy.
Šoustej víc, dál bych chtěla,
nadělej mi cucků z těla.
On se na ni znovu vrhnul,
div jí kundu neroztrhnul.
Mařka mrdala jak vzteklá,
po stehnách jí šťáva tekla.
Kunda bolela ji celá,
mrdat ale pořád chtěla.
A on řádí bez přestání,
patnáct čísel vyndání,
šestnácté již na pořadu,
čuráka má jako kládu.
Jan Vančura ctnostný panic,
neprcal by ani za nic,
nýbrž ládoval ho směle,
do kundy i do prdele.
A tu náhle kde se vzala,
sama paní lesní stála:
když viděla jak tu šoustá,
s plnou vášní její dceř,
vyhrnula sukně obě,
nastavila kundu též.
Vančura jí ho tam vrazil,
že jí dech v těla zarazil,
jednou tu a pak zas sem,
pohoupával na ohonu,
matku s dcerou, dceru s matkou,
ucpával tam teplou zátkou.
Za hodinu, což je dosti,
měly toho do výsosti,
a Vančura začal klít –
vždyť mu stál jak monolit.
Šel tu lesní právě kolem,
když tu na něj přišlo sraní,
neviděl však ani dceru,
ani paní.
Kšandy stáhl – na bobeček,
sedl se na jaloveček,
ticho bylo, větřík vál,
a on spokojeně sral.
Jan Vančura v oné době,
nacházel se v hrozné zlobě,
neboť lesní, ba ani dcera,
nemohly se ani hnout,
za kundu se držely,
a v těle je bolel každý kout.
V nejlepším byl zase on,
čurák tvrdý jak zvon,
sem tam se mu mocně houpal –
a jak kolem sebe koukal,
spatřil v křoví blízko sebe,
krásnou díru do prdele.
Jako vlk se tiše krčil,
potom – hop – a už ho strčil,
jak to obě viděly,
do té díry v prdeli
Zařval lesní hlasem obra,
zděsil se a utek dál,
že ho v prdel kousla kobra,
tak se asi domníval.
Jan Vančura ctnostný panic,
neprcal by ani za nic,
hodlal dokázati více,
když si zajde do vesnice.
Horem dolem s čurdou v hrsti,
octnul se až na náměstí,
ženy, dívky jak ho zřely,
touhou sliny v ústech měly.
Ty, které byly chladné,
skoro jako led,
nyní první nastrčily kundy hned.
A Vančura horem pádem,
prcal je předem i zadem,
staré panny ženy báby,
všechny byly pomrdány.
Po vsi tekla medovice,
a Vančura ten hrdina,
když už neměl s kým by mrdal,
nebeským svým darem hrdal.
A tak – s trpkým smíchem farisejce,
usek si ocas i vejce.
17.února 1955
Adam v ráji
Usnul jednou Adam v ráji,
na nebeské rotundě,
a v tom přelíbezném spánku,
zdálo se mu o kundě.
Viděl samé ženy nahé,
Archanděla s kulama,
nejvíce se mu líbily,
nahé ženy s pitkama.
Adam ze sna probuzený,
andělé to viděli,
ocas mu stál jako pika,
koule měl až v prdeli.
Zželelo se pánu bohu,
nebeského Adama,
hned mu poslal na zem Evu,
s kundou mezi nohama.
Sedí Eva na pařezu,
ještě není hejbaná,
drží kundu na řetězu,
jak ročního berana.
Podíval se Adam z blízka,
na to božské stvoření,
pustil kundu ze řetízku,
mrdal až do omdlení.
Když to ale pán bůh viděl,
vyhodil je z ráje ven,
kopnul oba do prdele:
Běžte svině mrdat ven!
Adam s Evou kráčí polem,
do městečka Jericha,
čurákem za každým krokem,
Evě v kundě zamíchá.
Když to viděla jeptiška,
v jednom známém klášteře,
drapla mnicha za kuliska,
opřela ho o dvéře.
Mnich v tom hicu zařval mocně,
jako na Sahaře lev,
vpálil ho tam se vší silou,
až jí z kundy stříkla krev.
Jedl Adam každodenně,
samé mořské sardele,
mrdal při tom tak udatně,
až mu kouř šel z prdele.
Lidé ze všech světadílů,
na ten párek koukají,
proto všichni bez rozdílů
až do smrti mrdají.
Za to všechno pánu bohu,
děkujeme nejvíce,
že nás učil Adam s Evou,
všechny možné pozice.
Mladí, ti si zamrdají,
v přírodě i v posteli,
staří, ti jsou stále slabí,
škrábou se jen v prdeli.
Stačí jim když ve svém věku,
pořádně se nažerou,
z vysoka se mrdačkou,
s odpuštěním vyserou.