Strašidelná noc
14. 8. 2007
Tmavý temný večer…pouliční světla umístěná na druhé straně domu způsobila, že je v tvém pokoji naprostá tma. Mrtvolné ticho narušují pouze zmatené výkřiky doprovázené trhavými pohyby: „ne, nechte mě, já sám“. Celý spocený se udýchaný a k smrti vyděšený probudíš do té nekonečné tmy. Musíš ven. Po hmatu vyhrabeš poslední cigaretu i zapalovač a otvíraje balkónové dveře přemýšlíš o tom, co se ti právě zdálo. V mysli zmatek. Rychle si totiž nemůžeš vybavit to, co se ti před chvílí honilo hlavou a co tě tak vyděsilo. Jediné, čím jsi si naprosto jistý je děs, zmatek, strach a smrt objevující se v těch strašných snech…z cigarety už ti, než ses stihl nadát, zbyl pouze špaček, který zanecháš v misce pod květináčem…se strachem vkročíš zpátky do temného pokoje. Hrůza z toho, co tě tam čeká ti svazuje nohy…zima tě ovšem donutí balkónovými dveřmi, jež pro tebe znamenají bránu do nejistoty, vstoupit zpět do pokoje. S obavami co se bude dít ulehneš do své postele. Jsi tak sám a opuštěn. Zůstal s tebou jen strach. Strach znovu usnout. Víš, že jakmile zahmouříš oka, sny se vrátí. To ty ale nechceš. Nemůžeš to dopustit. Proto se veškerými silami snažíš nepodlehnout. Je to boj. Boj, v kterém jsi zcela osamocen, díky čemuž máš pocit, že ho nikdy nemůžeš vyhrát. Únavou se ti pomalu zavírají oči. Jakmile si uvědomíš, že usínáš, jsi v mžiku vzhůru a opakuješ se, že ti ten hrozný strach přeci nemůže dovolit podlehnout. Usnutí se totiž rovná návratu k těm strašným můrám, což se ti zdá stejné jako bys zemřel. „Tohle a veliké obavy mi nedovolí usnout“ opakuješ si. Takhle to pokračuje ještě hezkou řádku minut. Ty stále bojuješ a s nadějí se díváš k oknu jestli už náhodou nesvítá. Bezedná tma tě sráží ještě níž, jelikož se uvědomíš, že vedeš boj, který opravdu nelze vyhrát. I přes veškerou snahu nakonec propadáš spánku a zpátky se vracíš tam, kams už nikdy nechtěl vkročit: do bran spánku, které pro tebe znamenají jen utrpení a bolest…
