Stavy v depresi
Jelikož sedím u stolu a pokouším se najít cokoliv čím bych se zabavil, pokusím se popsat jak se v depresích cítím. Někomu to může přijít jako blbost - neberu mu to a taky nikoho nenutím to číst. Chci jen ventilovat své pocity.
V depresích mi bývá špatně, moc špatně. Nejhorší je, že se v tomto stavu nemohu soustředit na nic jiného. Ať už se učím, dívám na televizi, nebo jen tak večer ležím v posteli. Pořád na to myslím. Stále se mi vybabuje jen to, jak jsem sám, jen to, že mně nikdo nemá rád, jen to, že mně nikdo nechápe, jen to, jak je tenhle svět nespravedlivý a krutý....Někdy se i snažím najít příčinu toho všeho.
Dřív jsem si myslel, že viníkem jsou Nightwish. Ano, jeví se to jako paradox. Totiž ta překrásná hudba mé nejmilovanější kapely (a hlavně poslední koncert End of an Era) mně tak fascinuje, že mi neustále připomíná, že já idiot je nikdy neviděl naživo (a s Tarjou už ani neuvidim!!).
Pak jsem ale zjistil, že jen Nightwish za tím nebudou, protože depresivně na mně začly působit téměř všechny procítěné a pomalé písničky. Příčiny tedy asi budou v tom, že si tenhle svět představuji jinak. Možná jsem jím už tak skažen, že vidím pouze a jen jeho zápory....
Co mi naopak z depresí pomáhá je s někým koho mám rád pokecat (o čemkoli), pokud ovšem nejsem v tom nejhorším stavu, kdy nemám náladu mluvit s nikým (maximálně s paní zubatou). Vím, že je na světě pár lidí, kteří mně mají rádi. Taky vím, že usednu-li ke svému počíači, a mám depresi, neumím to na sobě skrývat, a pokud jo, tak ne moc dlouho. Dokonce i vím, že díky mým depresím jsou nešťastní i mí opravdoví přátelé. Ne proto, že bych to na ně přenesl, ale proto, protože poznají, že se trápím. Když se trápím já, trápí to i je. A to mně sráží ještě níž. Uvědomuji si to. A proto se chci všem, které mám rád, a kterým bylo někdy kvůli mně smutno, aspoň touto cestou omluvit...
Vím, že je to chabá omluva...:(((
