This is the end of everything

„Pročpak jsi tak smutný?Stalo se ti něco? Snad někdo neumřel? Ne, o tom bych věděla. Ty se mnou nemluvíš? Co jsem ti provedla, že mi nevěnuješ byť jen jediný pohled?“ „Nic jsi mi neprovedla.“ „Tak se mnou komunikuj, prosím tě!!“ „Vždyť jsi mi slíbila, že mně tam dovedeš, tak proč stále tolik otázek?“ „Proč? Ty se ještě ptáš? Se na sebe podívej!! Nerada tu frázi používám, ale opravdu jsi tělo bez duše. Neustále tupý, bolestný pohled do toho samého místa, žádný, byť jen sebemenší náznak úsměvu. A když už ses tedy uráčil věnovat mi jeden pohled, já, tohle jsem jakživ nespatřila, to není pohled, to je pouze bolest a žal… Tak mi prosím tě, opravdu tě moc prosím neříkej, že se nic nestalo, protože já moc dobře vidím, že to není pravda!!“ „Nic se nestalo.“ „No tak to by nešlo. Sice jsem ti slíbila, že tě tam dovedu, ale…“ „NE, to mi nesmíš udělat!“ „…nepřerušuj mne když mluvím!! Slíbila jsem to, jenže já se taky musím zpovídat nadřízeným, a je zajímá jen jediné: DŮVOD!! Chápeš to? Takže, jestli mi ten svůj nevyklopíš, tak tě zde budu nucena zanechat a budeš navždy ztracen!“ „Já to nechápu.“ „Co nechápeš?“ „No proč je to musí tak zajímat, není to jedno proč chci být jednou provždy sprovozen z tohoto světa?“ „Je pravdou, že sis smrt vybral dobrovolně, ale my si nemůžeme dovolit tuto možnost nabídnout každému, kdo má pouze a jen chvilkové pomatení mysli, rozumíš mi, co ti chci říct? Snad každý si přál aspoň jednou ve svém životě zemřít, ale většina, drtivá většina lidí si to hodně rychle rozmyslí. Dokážeš si představit jak by to vypadalo, kdybychom se neptali na důvod a umožnili to každému, kdo by si to třeba za chvilku rozmyslel?“ „Hmm, to mě nenapadlo, nejspíše máš pravdu.“ „Och hurá! Takové pokroky, ty se mnou souhlasíš! To je opravdu k podivu.“ „Bez té ironie prosím.“ „Promiň, kdyby ses tak ještě usmál, byla bych asi v sedmém nebi. No nic. Jaký máš tedy důvod?“ „Věříš v pravou lásku?“ „Neodpovídej na otázku otázkou!!“ „Omlouvám se, nezlob se na mně, ale já to potřebuji vědět, abych ti mohl vysvětlit.“ „Dobrá tedy, nebudu ti lhát. Nevěřím, protože ji ani neznám. Já pro to nejsem stvořena. Nemohu si dovolit vlastně vůbec žádné city, to bych pak nemohla vykonávat tuto práci. Takže má odpověď zní jednoznačně: NEVĚŘÍM!“ „Já snad nevěřím vlastním uším!! Ty v sobě nemáš ani trochu citu?“ „NE“ „Takže vůbec nevíš co to je, když někdo, koho miluješ, nemůže být s tebou? Když ten někdo, osoba, pro kterou bys udělala cokoliv, je od tebe moc daleko a ty prožíváš ty nejhorší muka – STESK?“ „Takže proto jsi v takovém rozpoložení? Ach ano. Že já to nepoznala hned!! Já zase zapomněla, že lidé umí milovat. A že je to bolí, ale musím ti i přes to k něčemu přiznat.“ „K čemu?“ „V životě jsem nikoho neviděla tak zničeného láskou jako tebe. A to už mi rukama prošly kvanta nešťastníků!!“ „Nevím, zda mně to má potěšit, či naopak?..“ „Já vlastně taky ne. Na jednu stranu je to obdivuhodné jak se dokážeš upnout na jednu osobu a dát ji celé své srdce, a taky jí musí všechny pozemské ženy závidět, kdežto na druhou stranu je smutné, jak tě ničí její nepřítomnost a i když tyto city nemám, tak…..“ „No?“ „…je to zvláštní…“ „Tak se vymáčkni prosím.“ „…no, já tě i tak trochu chápu…“ „Opravdu?“ „Vlastně ano i ne.“ „Tak teď se v tom vůbec nevyznám.“ „Dovol, abych ti to vysvětlila. Poznala jsem, že ji miluješ. Chápu už tedy docela dobře, jak ti s ní musí být krásně, jak si užíváš každý okamžik, který je ti dovoleno strávit s ní, každý její polibek, odejmutí jsou pro tebe slast. Takže čas bez ní je jen utrpení. To chápu. Jiná věc mi ovšem vrtá hlavou.“ „Jaká?“ „Pokud ji tak bezmezně miluješ, proč ji chceš takhle ublížit?“ „Jak ublížit?“ „Dokážeš si představit, že by ona udělala to, co chceš udělat ty? Zamysli se.“ „Jako, že by se..“ „Ano, přesně tak.“ „No, to…já…ne, ani nad tím raději nechci přemýšlet.“ „Tak vidíš, tuto tvou bezohlednost já nepoch…“ V tom se ozve obrovská rána, všude kolem hřmí, lítají blesky, země se začíná třást, když najednou ten strašidelný hluk a lomoz utne děsivý hlas: „copak už jsi zapomněla? Ty nesmíš nic cítit. Musíš být imunní veškerým citům, pocitům, touhám, náladám!! Porušila jsi pravidla, za což ošklivě zaplatíš, tak jak říká tvá smlouva!!“ „Moment, jaká smlouva? S kým?“ vydere se ti se strachem z hrdla. „Nepleť se do toho lidský červe, ďábel takové prohřešky neodpouští, tudíž mlč.“ Hrůzný tvor na tebe jen ukáže prstem a ty se najednou nemůžeš nadechnout. Ve velmi přidušeném stavu sleduješ tu smrtelnou komedii. „Porušila pravidla, budeš tedy potrestána!!“ A tvá průvodkyně z ničeho nic leží na zemi o hlavu kratší. Chce se ti běžet za ní a pomoci jí, neb nemůžeš se pohnout. „Jen pohleď, červe, jak můžeš také dopadnout!!“ A s obrovským rachotem a zmizením hrůzné postavy se ti dostává dechu. Běžíš ke své průvodkyni, kolem které se již rozprostřela veliká krvavá louže, a z očí ti ukapávají slzy. „Ne, tohle ne, proč se to muselo stát?“ Křičíš kolem sebe a z lehkého ukápávání se stal pramen slz. „Všechno je kvůli mně, prosím odpusť mi to. Všude šířím jen smutek a bolest.“ Ve své bolestné agónii saháš pro dýku, již má tvá mrtvá průvodkyně za pasem. Tvůj pohled těká od zbraně směrem k mrtvému tělu a zpět. Nepřemýšlíš, pouze víš, že je vše špatně. I když to není až tak zcela pravda, tobě to tak připadá, a už ani nevnímáš… „Promiň miláčku, miluji Tě z celého svého srdce“ proneseš zcela zničen. Náhle dýka prořízne žíly na tvém krku a ty začneš chrčet. Stejně, jako před chvílí z osoby, jež tě doprovázela, tak nyní i z tebe prchá život. Po chvíli tvého posledního bolestného utrpení na zemi spočinula pouze 2 mrtvá těla.