báseŇ 9
Já, osoba samotná, tak opuštěna,
bolest proudem slz je prozrazena
srdce trpící nekonečnou strastí
stojím před smrtelnou propastí.
Propadliště, z kterého se nevrací,
kde nekrátí se čas legrací.
Již na samém kraji stojím,
stále se však něčeho bojím.
Bolest, jež mým srdcem prostupuje
a veškerých sil mne zbavuje
opuštěním osoby milované jest zapříčiněna,
má melancholická povaha je tím raněna.
Tys mi dala důvod k žití,
proto mne tak hrozně ničí
chvíle, kdy strádám bez Tebe
ty můj temný poklade.
Vyvstává otázka:
Kdo zvítězí, utrpení či strach?
Samozřejmě utrpení,
jelikož na tomto světě pro mne místo není.
Spíš než místo chybí důvod,
důvod v trápení pokračovat,
proto se dávám na smrtelný průvod,
nemám sílu déle vzdorovat.
Jeden malý krůček,
vzduchem k zemi letím,
zůstal po mně účet,
který nikdy nesplatím.
Ten, po němž neštěk ani pes,
byl tu včera není dnes
Okolí je ušetřeno
jeho temných nálad,
na hrob stačí dát mu věno,
naposledy zamávat
Všem se rychle ulevilo,
když slunce svitem pahorky zalilo,
nechybím vám ani trochu,
nebudu již trnem v oku
