23.2.2007
Pátek, jeden z dní v mém žití nejvýznamnějších
začal se již v hodinách brzkých,
kdy člověk bezvýznamný
velkoměstu vydaný
hodně je roztřesený.
Konečně, probleskne mi myslí při výstupu z vlaku,
srdce mé již téměř nemůže odolat tomu tlaku,
tlaku a očekávání, že bude šťastné,
aspoň na pár hodin,
než ten překrásný sen opět pomine.
Není to však sen,
nýbrž skutečnost
Je to tedy den,
který si zapamatuji na věčnost
Na okamžiků pár šťastný jsem,
než bude se stolu smeten 1 půlden
a skončí ten můj vysněný sen
a má nálada vrátí se zpět na zem.
Ten strašný okamžik již nadešel – loučení.
Radost je v mžiku v nedohlednu,
z očí linou se slzy jen,
naposled pohled TVŮJ do očí mých zvednu,
vidím jak je utrápen…
stejně jako můj…
raději chci být utracen.
Radost teď vystřídá smutek,
nadšení zmizí ve zklamání,
štěstí přemění se v žal,
jak rychle ten půlden utek,
je to velké odříkání,
velký kus srdce mého sem TI dal
.
Jak rychle dokáže se vše pokazit,
cítím již jen bolest,
obrovskou bolest,
nedá se to napravit,
musím se přes to nějak přenést…
Jenže ono to nejde
Cítím veliký stesk,
v očích mých stále mokrý lesk….
